Reklama
 
Blog | Petr Agha

Eufemismy vytvářejí propast mezi společností a jejími problémy

Potřeba vyjádřit vše nesmí být zaměňována s právem říci cokoliv.

Eufemismy běžně chápeme jako slova, díky nimž můžeme pojmenovat nějakou skutečnost nebo jev způsobem, který působí méně ostře, než kdybychom to samé vyjádřili slovy, která jsou v obecné řeči běžně používaná. Jako verbální nástroj je pak eufemismus běžně spojován s tzv. politickou korektností, která má za cíl z běžného jazyka odstraňovat některá, se stereotypy svázaná tradiční označení. Eufemismus je však v prvé řadě způsob, jak něco vyjádřit, aniž bychom to vyslovili. Avšak to, že jsme něco nevyslovili, neznamená, že jsme to samé nevyjádřili. Tato zdánlivá zdrženlivost ve vyjadřování, toto zdánlivé gesto smířlivosti, získává v kontextu konkrétní společenské diskuze úplně jiný význam. Tyto, nazvěme je „nevyřčené pravdy“, jsou paradoxně aktivním nástrojem k vyjádření právě toho, co řečeno nebylo.

V současné době tolik oblíbený eufemismus „nepřizpůsobiví občané“ se běžně používá k označení lidí, kteří neplatí nájmy, nepracují, zneužívají sociální dávky anebo se v nadprůměrné míře dopouštějí kriminálního jednání. V souvislosti s nedávnými událostmi ve Šluknovském výběžku se tento eufemismus napevno zabydlel ve slovníku české veřejnosti. Právě výraz „nepřizpůsobivý“ je perfektním příkladem toho, jak se jazyk a terminologie, se kterou operujeme, stává prostředkem pro formování reality.

Použitím eufemismu nahrazujeme význam slov významem jiným. Zároveň eufemismus nahrazuje skutečnost jejím zjednodušeným popisem a přetrhává tak významovou spojitost mezi vyřčeným slovem a skutečným světem. Skutečné společenské jevy se tak stávají samy o sobě pouhými eufemismy, neboť fikce, kterou vytvářejí, redukuje skutečnost pouze na obsah, který byl eufemismem vytvořen. Tato propast mezi fikcí a skutečností umožňuje vytváření fiktivních pravd, které se však postupně v očích konzumentů eufemismů stávají ve veřejném prostoru skutečností, takže již nelze eufemismus a skutečnost od sebe navzájem odlišit. Výraz „nepřizpůsobivý“ nám zprostředkovává pouze epizodní popis skutečnosti, kdy jednotlivé incidenty jsou prezentovány jako symptomatické a esenciální znaky těch tzv. „nepřizpůsobivých“. Takové chápání je výrazem utopie beztřídní společnosti, která však operuje na pozadí pevně dané sociální hierarchie, a je také prostředkem, který neutralizuje a normalizuje xenofobní jazyk, který by ve spojení s tradičními termíny, které se běžně používají, nepronikal tak snadno a rychle do mediálního prostoru a do argumentace politických představitelů.

Reklama

Imaginární život a životní styl těchto tzv. „nepřizpůsobivých občanů“, který je prezentován jako sjednocující definice různých životních příběhů různých jedinců v různých situacích, je navzdory tomu, o jak abstraktní konstrukt se jedná, pevně přítomen v životě každého příslušníka té tzv. „většinové populace“. Nepřizpůsobiví jsou důležitou součástí mýtu většinové české společnosti, která definuje sebe sama jako opak k těm nepřizpůsobivým. Nepřizpůsobiví se tedy stávají důležitou součástí identity těch „přizpůsobivých“, neboť skrze existenci nepřizpůsobivých mohou příslušníci většinové populace lépe definovat své postavení v sociální hierarchii. Česká společnost tak připomíná Lacanova kojence, který sedí před zrcadlem, dívá se na svůj odraz a děj, který se v zrcadle odehrává, je pro něj dokonale uchopitelný jen díky tomu, že jej sám absolutně ovládá. Kojenec je sice schopen vnímat svůj odraz jako celek, ale celistvost objektu, na který nahlíží, je narušována nedostatečnou koordinací těla, která působí jako protipól domnělé celistvosti. Odraz v zrcadle, který až dosud působil úplným a uspokojivým dojmem, najednou získává jiný rozměr. Objevuje se v něm totiž prvek, který je v rozporu s původním harmonickým odrazem, který se díky tomu začíná tříštit. Tuto nedokonalost potom kojenec vnímá jako soupeře, jakousi konkurenční verzi toho, jak sám sebe vnímá. Celistvost odrazu je narušena a ohrožena fragmentací, což má za následek celou škálu negativních emocí a vznik napětí mezi kojencem a jeho odrazem. Vztah kojence ke svému vlastnímu odrazu, tedy jinými slovy kapacita veřejného prostoru vnímat skutečnost, je touto iluzí stejně tak omezena, jako je jí i definována. Tedy, problém sociálního vyloučení vnímáme pouze optikou střetu dvou světů, světa těch nepřizpůsobivých se světem naším, přičemž oba světy, které máme tendenci tak jasně definovat jako oddělené, jsou pouze výsledkem určité sociální představivosti. To, co konstruujeme jako dva světy, které stojí proti sobě, je ve skutečnosti pouze jeden celek, stejně jako kojenec, který sedí před zrcadlem a odmítá přijmout projevy své vlastní existence.

Faktická vzdálenost skutečných životů těch, kteří jsou označováni jako nepřizpůsobiví, umožňuje většinové společnosti díky eufemismům, které produkuje a používá, konstruovat jejich životy v hierarchii české společnosti, a to jak ve vztahu k sobě samým, tak i k samotným příčinám jejich postavení, které označujeme jako sociální vyloučení. Tendence zobrazovat svět v binární logice redukuje veřejný prostor na strážce status quo, ve kterém se namísto generování skutečných řešení realizuje fantazie o stabilní a jasně definované společnosti. Existence této smyšlené skupiny tzv. „nepřizpůsobivých občanů“ umožňuje většinové společnosti vyhýbat se i nadále konfrontaci se skutečnou povahou a příčinami sociálního vyloučení konkrétních lidí.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama