„Aha,“ řekl Vorbis. Postavil se a kývnul na inkvizitora.
„Jak dlouho ho tady dole máte?“
„Dva dny, pane.“
„A dokážete ho udržet naživu dalších…?“
„Možná ještě dva dny, pane.“
„Správně, správně. Nakonec,“ řekl Vorbis, „je naší povinností zachovat život tak dlouho, jak je to jen možné, nemám pravdu?“1
Veřejná debata na téma postavení menšin v České republice, kterou oživilo pořádání Festivalu Tolerance – Prague Pride, se již dlouhodobě zaobírá otázkou, do jaké míry je vhodné tolerovat menšiny a menšinové projevy identity ve veřejném prostoru. Denně čtěme a slyšíme o tom, že menšiny a menšinové projevy je třeba tolerovat. Je zajímavé, nakolik a jak silně termín „tolerance“ zakořenil jako základní nástroj řešení sporů mezi menšinami a většinou. Slovo tolerance je v českém politickém diskurzu natolik silně spojeno s otázkami menšinových práv, že si jej pořadatelé Prague Pride dokonce vytkli před samotný název festivalu. Je tedy vidět, že tolerance se stala symbolem soužití menšin v české společnosti. Znamená to tedy, že veškeré další debaty o zrovnoprávnění menšin ve společnosti se mají odehrávat na pozadí snahy menšiny být ještě více tolerovanou anebo snahy o to, aby se do stávajícího objemu tolerance podařilo vměstnat co nejširší okruh menšinových projevů?
Koncept „tolerance menšin“ je velice zrádný. Nesmíme zapomínat, že především odráží existující mocenské vztahy, které ve společnosti operují, a jako takový hraje klíčovou roli v dynamice začleňování a vyloučení – tedy určování toho, co je a co není tolerováno – a jako takový aktivně přispívá k demarkaci veřejného prostoru. Mediální přestřelky vedené o míře tolerance totiž zastírají podstatu problému, kterou je boj za politická a sociální práva. Boj proti rasismu nebo homofobii není bojem za toleranci nebo sporem o její míru, je to především neustálý zápas o skutečnou změnu existujících nespravedlivých mocenských vztahů. Boj proti diskriminaci není bojem za větší míru tolerance, ale je bojem proti nespravedlnosti.
V souvislosti s Prague Pride bylo slovo tolerance skloňováno ve všech pádech, nejčastěji v kontextu otázky, jakou míru tolerance vlastně potřebujeme anebo otázky, jak moc musíme tolerovat menšiny, abychom si uchovali obraz demokratické společnosti. Výchozím bodem těchto úvah je postoj, že heteronormativita (reprodukovaná institucí rodiny, vzdělávacím systémem, kulturou a médii) je samozřejmou normou. Heteronormativita představuje strukturální a esenciální aspekt „naší“ společnosti. Tolerovaný homosexuál potom perfektně zapadá do této dané struktury, neboť se chová téměř jako heterosexuál. Důraz na toleranci jinakosti, v tomto případě homosexuálů, tak normalizuje homosexualitu způsobem, ve kterém se homosexuál, dříve deviant, stává odrazem ideálu heterosexuála. Tento způsob, kterým se většina vypořádává s existencí např. těch genderově nekonformních menšin, vlastně pohlcuje jinakost tím, že ji normalizuje, čímž zároveň reprodukuje dominantní uspořádání společnosti. Legitimizace homosexuality prostřednictvím její tolerance ponechává její dosavadní marginální status nedotčený, sexuální orientace se stává bezvýznamným a povrchním aspektem člověka, který ve všech ostatních aspektech naplňuje ideál heterosexuála. Tato hegemonie tak beze zbytku odráží elementární strukturu ideologické dominance heteronormativity.
Tolerance jako nejvyšší hodnota spolužití různých menšin ve společnosti tak dláždí cestu k dalším chybným nástrojům soužití. Buď se jeden k druhému chováme patronizujícím způsobem a snažíme se vyhnout situacím, kdy překročením určitých (např. verbálních) hranic, reprezentovaných v Čechách tolik pranýřovanou politickou korektností, dojde k tomu, že se odkryje maska tolerance a vše, co tato maska zakrývá, takže se iluze rovnoprávnosti rozplyne, anebo přijmeme model multikulturalismu, který atomizuje společnost a který podporuje existenci paralelních a nezávisle na sobě existujících světů. Oba tyto důsledky politiky „tolerující většiny“ tak vedou jedině k utužování stávajících sociálních disproporcí.
Gay-lesbické hnutí v České republice by se tedy podle mého názoru mělo vymanit z těchto heteronormativních okovů a soustředit se na rozvoj takových forem sexuální politiky, která by operovala s pojmy, které jdou za hranice tolerance a proti konceptu tolerance jako nástroje odstraňování diskriminace (sexuálních) menšin. Kroky za zlepšení postavení menšiny v rámci této existující struktury, jejíž funkcí je udržování stávající hegemonie heteronormativity, jsou jen nekonečným opakováním stereotypu, který je v pozadí diskriminace gayů a leseb (http://www.youtube.com/watch?v=LL8gYQPPdto).