Digitální technologie natolik výrazně proměňují svět kolem nás, že se technologický pokrok, který s sebou přinášejí, často nazývá digitální revolucí. Takový popis, který někomu může znít až příliš nadneseně, neboť přídomek revoluční je přece vyhrazen pouze převratným změnám, při kterých dochází ke kolapsům impérií a dalekosáhlým proměnám, však velmi výstižně popisuje období, kterým nyní procházíme. Tato revoluce se zdánlivě odehrává poněkud stranou každodenních životů a je zdánlivě omezena na abstraktní svět internetu. Ve skutečnosti se nás ale dotýká mnohem více, než je zřejmé, a díky aktivitám skupiny Anonymous se události, které běžně zůstávají skryty, dostávají do popředí zájmu médií a občanské společnosti. Ukazuje se totiž, že dohoda ACTA, proti jejímuž přijetí se uživatelé internetu mobilizují, je spíše než sporem o míru ochrany autorských práv, sporem o míru svobody a míru kontroly. Internet a svoboda jeho užívání se stal synonymem pro svobodnou občanskou společnost.
Dohodu ACTA její navrhovatelé prezentují jako nástroj, který bude sloužit k dalšímu posílení ochrany duševního vlastnictví před tzv. nelegálním kopírováním a jinými formami internetového pirátství. Začteme-li se však hlouběji do textu tohoto dokumentu, velmi rychle zjišťujeme, že zvýšená míra ochrany autorských práv je jenom části toho, co ACTA přináší. Atraktivní fasáda boje za autorská práva proti pirátům, kteří porušují zákony a okrádají umělce (http://www.youtube.com/watch?v=HmZm8vNHBSU ), ukrývá snahu mediálních korporací udržet si i nadále kontrolu nad tím, jakým způsobem diváci digitální obsah konzumují, i nad tím, jakým způsobem ho konzumovat odmítají. Vlastníci mediálního obsahu (tedy nikoliv konkrétní umělci, ale mediální korporace) si chtějí zachovat nejen kontrolu nad autorskými právy, ale i nad tím, jakým způsobem budou zákazníkům digitální obsah nabízet, a to způsobem, který vyhovuje jimi nastaveným obchodním modelům. Chtějí tedy určovat, jakým způsobem budou diváci zažívat produkty, které jim nabízejí – jinými slovy chtějí ovládnout a ovládat digitální prostor a všechny, kdo se v něm pohybují.
Expanze digitálních technologií vytvořila infrastrukturu, která do té doby nevídaným způsobem znásobuje možnosti jednotlivců účastnit se na budování a realizaci skutečně demokratické společnosti. Na druhou stranu, digitální technologie také znásobují možnosti kontroly a omezování účasti na věcech veřejných a svobody vyjadřování. Realizace svobody vyjadřování tak ve stále větší míře závisí na svobodném užívání internetu, který tvoří infrastrukturu a komunikační páteř moderních společností. Nepřímým důsledkem digitalizace veřejného prostoru je tedy také narušení monopolu na komunikaci s občanskou společností, neboť nyní může i jednotlivec snadněji oslovovat větší počet potenciálních posluchačů. Mediální komunikace je totiž stále více interaktivní, je tvořena polem informačních zdrojů, které vysílají různé informace a různé interpretace jedné informace. Komunikační kanály v digitálním věku nejsou pouze v rukách skupiny mediálních magnátů, technologie přenosu informací a jejich získávání jsou nyní dostupné stále většímu počtu lidí z různých společenských skupin a myšlenkových proudů. Komunikace, dříve jednosměrná, reprezentovaná oficiálními médii, se stále více diverzifikuje a zdroje informací odrážejí širší paletu názorových center. Původní model, ve kterém velké mediální společnosti chrlily obsah směrem k velkému počtu pasivních posluchačů, je tak do velké míry překonaný.
Každý z nás se tak v rámci těchto interakcí, které probíhají na mnoha úrovních, stává architektem naší společné kultury, neboť navazujeme na to, co bylo před námi řečeno, dáváme tvar tomu, co se kolem nás děje, a tak vytváříme svět, který ovlivňuje ty, co přicházejí po nás a předávají dál naše interpretace událostí, kterým tak dávají opět nový význam. A právě v tomto kontextu je právo na svobodu vyjadřování klíčovým nástrojem, který zajišťuje účast co největšího počtu lidí na tvorbě a utváření veřejného prostoru.
Svoboda vyjadřování tedy není jednosměrná, ale především interaktivní, a vytváří spojnici mezi řečníkem (zdrojem informace a interpretací faktů) a diváky. Interaktivní charakter vyjadřování v kyberprostoru se projevuje tak, že řečník čerpá z již existujících zdrojů (výroků ostatních řečníků), které pozměňuje a předává dál. Posluchači se tak v rámci takového pole interakcí sami stávají řečníkem (zdrojem informací). Představme si běžnou konverzaci, ve které dochází k výměně nápadů a témat a pochopitelně také k posunu významů, vytváření nových témat a nových souvislostí. Přestože v sobě svoboda vyjadřování nese vysoce individualistický prvek, zosobněný právě postavou řečníka, je tato svoboda zároveň hluboce kolektivní, neboť je realizována v rámci společnosti a existujícího komunikačního systému.
Mediální korporace tlačí na neustále širší míru ochrany svých produktů. Tyto snahy nelze vnímat pouze jako snahu o zvýšení míry ochrany zákonných práv, ale zejména jako snahu omezovat svobodu vyjadřování a užívání internetu, který se stal součástí veřejného prostoru demokratických společností a jeho symbolickým vyjádřením. Obchodní dohoda proti padělání (ACTA), která je příkladem omezování prostoru a jeho postupné komodifikace, jasně ukazuje snahy mediálních korporací o vytyčování takových hranic internetu, které budou primárně ochraňovat investice mediálních korporací a nadále diktovat komunikační kanály a jejich obsah. ACTA je motivována především snahou o udržení kontroly nad tím, jakým způsobem internet a jeho digitální infrastrukturu a obsah užíváme. ACTA neomezuje pouze tzv. pirátství, ale spíše kontroluje a omezuje užívání právě těch technologií, které nám všem přinesly nové možnosti realizace osobní a občanské svobody. Autorská práva se tak postupně proměňují na vlastnictví v tom nejširším slova smyslu a stávají se překážkou rozvoje občanské společnosti a nástrojem kontroly veřejného prostoru. Duševní vlastnictví se tak postupně stává právem informačního průmyslu a médií kontrolovat, jakým způsobem běžní uživatelé internetu konzumují jeho digitální obsah (http://www.youtube.com/watch?v=qPEeaxI0OPU ).
Otázka, kterou před nás ACTA klade, tedy nezní: Co je důležitější, ochrana duševního vlastnictví umělců nebo možnost pirátsky získávat digitální obsah? Otázka spíše stojí takto: Vybereme si raději svobodu vyjadřování a účasti na formování veřejného prostoru nebo centralizovanou kontrolu další části našich životů? Svoboda vyjadřování nespočívá pouze v možnosti elit a kapitálu chrlit mediální obsah směrem k pasivním příjemcům, svoboda vyjadřování není ani svobodou volit mezi nabízenými televizními stanicemi, svoboda vyjadřování je především nástrojem, který dává všem, nejen mediálním magnátům a nadnárodním korporacím, možnost využívat technologie jako komunikačního prostředku s ostatními při spoluúčasti na formování veřejného prostoru. Svoboda jednotlivce není negativní, nespočívá pouze v ochraně soukromí a omezení vlivu státních institucí. Svoboda se projevuje v aktivitě, je realizována především možností ovlivňovat a být ovlivňován jinými, být s nimi ve spojení. Svoboda jednotlivce je vlastně takovým kutilstvím, kdy každý z nás podle svých zálib, možností a schopností formuje svět kolem sebe. Omezování této aktivity narušuje podhoubí občanské společnosti.