Prezidentův poradce Hájek se dostal již podruhé v krátké době na přední stránky novin, tentokrát díky svým výrokům na adresu Prague Pride, a to jak jeho účastníků, které označuje za devianty, tak také na adresu záštity a podpory, která tomuto pochodu a doprovodným akcím byla poskytnuta. Proti jeho výrokům a následné „ne-reakci“ prezidenta Klause, který hbitě přispěchal hned se dvěma neologismy – a) slovo deviace má neutrální význam, který pouze znamená odchylku od normálu, b) homosexualismus, kterým se podle Klause označuje ideologické zneužívání problematiky sexuálních menšin, se zdvihla vlna nevole.
Jejich poselství by se dalo shrnout do konstatování, že výroky podobného typu nemají v demokratické společnosti místo. Ředitel festivalu Czeslaw Walek, v sympatické snaze elegantním způsobem odrazit tyto útoky, označil jeho vyjádření za natolik okrajové, že na ně není třeba reagovat. Následné vystoupení prezidenta republiky Klause a další reakce, které jsme mohli v uplynulých dnech sledovat, však zcela jasně ukazují, že toto přesvědčení pana Walka a tato argumentační strategie jsou zcela nevyhovující pro veřejnou debatu, která na téma postavení menšin v České republice kontinuálně probíhá. Ukazuje se totiž zcela jasně, že Petr Hájek není osamoceným extremistou, jak se ho snaží prezentovat ředitel festivalu Walek a velká část naší politické scény. Například vyjádření místopředsedy pražské TOP 09 Daniela Korteho o nátlakovosti celé akce a jejím zbytečně provokativním charakteru jasně ukazují, že pan kancléř není ojedinělým templářem bojujícím v úzce vymezeném ideovém prostoru za ještě pravicovější pravici a za skutečnou konzervativní politiku a tradiční hodnoty, ale naopak, že diskurz, který představuje, je všudypřítomný a široce akceptovaný.
Takže, o co vlastně v této frašce jde? Prezidentův poradce Hájek označil účastníky Prague Pride za devianty a pořádání Prague Pride za demonstraci ideového vidění světa, přiživující hydru multikulturalismu, která následně, posílena akcemi tohoto typu, ožírá národní tradice a kulturní kořeny českého státu. Poetický jazyk, který pan kancléř zvolil, jistě odráží důležitost, jakou přikládá boji proti hydře multikulturalismu, která podle jeho slov drolí občanské svobody, jež se pak následně snaží nahrazovat lidskými právy. Hájek se poté ve svých vyjádřeních dále veze na populární vlně boje proti tzv. „politické korektnosti“, která je podle něho ve skutečnosti pouhým pokrytectvím. Výroky pana kancléře již tradičně a nepřekvapivě striktně rozdělují veřejný prostor na pravici a levici a těmto politickým orientacím pak přisuzuje esencialistické znaky, kdy „pravice“ představuje jediný správný hodnotový systém. Nesmíme zapomínat na skutečnost, že Petr Hájek ve svých výrocích v prvé řadě kritizuje pravicového politika za to, že není dostatečně věrný ideovým zásadám pravice.
Primátor Svoboda pak v reakci na výroky Petra Hájka objasňuje důvody, které ho vedly k udělení záštity nad celou akcí – odvolává se na svou praxi porodníka, která mu připomněla, že na svět přicházíme všichni stejní. Tento jeho apologetický postoj je jakýmsi mezikrokem, který ho řadí někam do středu argumentů, jež se v souvislosti s touto kauzou nakupily. Na druhé straně oné pomyslné barikády názorů nacházíme ty, kteří jeho výroky ostře odsuzují a označují je za nepřípustné v demokratické společnosti (např. poněkud komická reakce stínové ministryně pro lidská práva a rovné příležitosti Michaely Marksové-Tominové, která naznačuje, že se za výroky kancléře Hájka skrývá jeho vlastní homosexuální orientace, se kterou není schopen se vyrovnat).
Svoboda tak legitimizuje svůj politický krok, kterým záštita gay-lesbického festivalu nepochybně je, odkazem na skutečnost, že se všichni rodíme stejní. Podle mého názoru se pan Svoboda mýlí. Nerodíme se stejní, na tento svět přicházíme jako muži, ženy, zdravotně postižení, s různou barvou pleti a také s různou sexuální orientací. Ano, všichni jsme lidé, ale rodíme se do světa, kde je například pohlaví přisuzována celá řada esencialistických znaků. Nejsme všichni stejní, všichni však máme stejná práva.
Privatizace sexuální orientace, její tzv. tolerance a také redukování barevnosti společnosti na charakteristiku typu „všichni jsme lidé“ vede pouze a jedině k potlačování demonstrace jiných než většinových identit ve veřejném prostoru. Sexuální orientace není soukromou záležitostí, neboť naše sexuální orientace tvoří významnou část naší identity a bohužel stále ještě ovlivňuje i naše zařazení ve společenské hierarchii. Jak jinak si můžeme vysvětlit skutečnost, že homosexuálové, kteří jsou podle sdělení pana primátora stejní lidé jako kdokoliv jiný, nemohou uzavírat svazky se stejným objemem ochrany práv a výhod, jaký získávají heterosexuální páry, nebo adoptovat děti. Pokud jsou homosexuálové skutečně také lidé „jako my“, jak je možné, že na půdě Parlamentu České republiky v současné době probíhá diskuze ohledně toho, zda zařadit zákon o registrovaném partnerství do nového Civilního kodexu? Homosexuálové jsou tedy lidé jako my jen potud, pokud svojí odlišnost nedávají příliš najevo, tedy jen pokud se chovají jako „my“ a nepožadují stejná práva, jako má většina.
Je smutné, že český politický diskurs v této oblasti stále ještě osciluje kolem unavených konceptů privatizace sexuality a tolerance diverzity. Diverzita v demokratické společnosti přece není něco, co máme tolerovat, diverzita představuje samozřejmý fakt společnosti – je to veřejný statek, který je třeba akceptovat a aktivně podporovat. Jedině tak mohou občané naší země žít „svobodní a rovní v důstojnosti i v právech“ (Listina základních práv a svobod, Čl. 1).
Podle mého názoru plní festival Prague Pride unikátní funkci, je něčím víc, než za co ho považuje ředitel festivalu Walek. Není to jenom barevný pochod městem a oslava sounáležitosti jedné z mnoha identit ve společnosti, jeho účelem je především ukázat živou existenci jedné menšiny ve společnosti. Je to příležitost, jak vstoupit do veřejné debaty o homosexualitě. Zdá se mi, že se organizátoři festivalu nedokázali plně chopit této příležitosti a že se při rozvažování tématu a rozsahu sdělení omezili spíše na gay-lesbickou menšinu a vzdali se politických ambicí.
Spot, který byl vyroben za účelem propagace Prague Pride (http://www.youtube.com/watch?v=He2J194VmsU), zobrazuje drobného mladého muže, nesoucího všechny stereotypní znaky gaye (má v ruce duhovou vlaječku, na sobě tričko s nápisem „I love Swedish boys“), který sedí na zastávce veřejné dopravy a kterého ohrožuje obrovitý muž bez vlasů. Mladý gay však na jeho urážlivé výroky reaguje pouze lichotkou na adresu jeho červených šlí. Tato věta na holohlavce zapůsobí natolik, že znechuceně odejde. Celá scéna je pak rámována heslem „Nebojte se, není čeho“.
Potřeba zkratky a silného sdělení pochopitelně v mediálním prostoru vede k využívání stereotypů jako formy instantního sdělení, nicméně si troufám tvrdit, že takovéto komické a stereotypní zobrazovaní vztahu mezi gay-lesbickou menšinou a tzv. většinou zastírá témata, která jsou pro svobodný, rovný a důstojný život gayů a leseb klíčová. Většina občanů bezpochyby odsoudí, pokud „skinhead“ verbálně či fyzicky napadne „buznu“, v otázkách rovných práv však už těžko najdeme natolik silnou podporu pro lesby a gaye. Možnost ukázat prstem na extremisty typu Hájka nebo holohlavého muže ve spotu, který nevybíravě uráží drobného chlapce pro jeho zjevnou sexuální orientaci, nás pak osvobozuje od skutečné debaty o diskriminaci leseb a gayů a dává nám falešný pocit toho, že jsme vyjádřili „demokratický názor“ a že jsme pro rovné postavení leseb a gayů učinili, co bylo třeba.
Petr Hájek tak prokázal diverzitě a multikulturalismu v České republice mnohem větší službu, než by sám chtěl. V prvé řadě, političtí představitelé typu primátora Svobody a s ním i velká část české veřejnosti mohou ukázat na extremistu Hájka, exonerovat své selhání. Gay-lesbická komunita pak získala možnost znovuotevřít debatu na téma homosexualita. Kromě toho výroky pana kancléře jistě mnoha lidem připomněly, jak důležité je aktivně bojovat za otevřenou a demokratickou společnost. A konečně, festivalu Prague Pride se dostalo nečekané pozornosti médií, a to včetně těch světových.
Pane kancléři, děkujeme!